Můj tříletý syn si nedávno hrál s novou stavebnicí a byl nadšený. V roce 2024 si děti jako je on budou hrát s hračkami, které spojují tradiční stavebnice s moderními technologiemi a udržitelností. Stavebnice mohou mít interaktivní prvky, jako jsou senzory nebo aplikace, které dětem umožní vidět jejich výtvory ožít prostřednictvím rozšířené reality. Když jsem viděla, jak ho baví sledovat jak jeho stavby „ožívají“, uvědomila jsem si, jak moc se hračky vyvíjejí. Díky udržitelným materiálům, jako jsou recyklované plasty nebo bioplasty budou tyto hračky šetrnější k životnímu prostředí. Možnost tisku vlastních dílků pomocí 3D tiskáren zase umožní větší personalizaci, což si syn určitě užije. Tematické sady, které kombinují hraní s učením o různých kulturách nebo vědních oborech ho určitě budou bavit ještě víc. Navíc budou stavebnice podporovat spolupráci a sdílení výtvorů na digitálních platformách, což může být skvělý způsob, jak se naučit nové věci. Je úžasné sledovat, jak si můj syn rozvíjí kreativitu, zatímco hračky reflektují moderní technologie a udržitelnost.
Za 100 let si budou děti hrát s tím, s čím si hráli naši dědečkové a babičky – budou to panenky, dřevěná autíčka, joja, káči, hlavolamy, kaleidoskopy. Ona totiž děti omrzí všechna ta moderní technologie, virtuální svět, tablety, mobily a znovu najdou kouzlo krásných dřevěných hraček, toho jak je krásné rozvíjet fantazii a představivost – o tom je hra a to děti umí. Já si moc přeji, aby tomu tak bylo a pevně tomu věřím.
Pokud budou na světě za 100 let pobíhat moje praprapravnoučata, tak bych si přál, aby ještě měla možnost hrát si s káčou, dřevěnými kostkami a v pozdějším věku třeba Člověče nezlob se. Bohužel si myslím, že se vše přesune do digitálního světa a takové hračky budou už jen v muzeích.
