Jako malá holka jsem strašně moc toužila mít plyšového pejska, který sám chodil, hýbal ocáskem a štěkal. Měla ho totiž jedna holčička v naší ulici a opravdu vypadal jako živý. Samozřejmě, že živý by byl absolutně nejlepší, ale to už bylo tehdy dávno jasné, že nám u rodičů neprojde. Několik společných pokusů s bratrem přivést domů „opuštěného“ pejska, skončilo vždy fiaskem a ještě několik dní poté jsme se museli vyplašeným majitelům těchto zmizelých psích mazlíčků ze sousedství omlouvat a chodit jim na nákupy. S úžasným skoro-živým plyšovým pejskem byl ovšem problém. Holčičce z ulice ho totiž privezli nějací příbuzní ze západu a u nás v té době nic takového nebylo. Ze zoufalství jsme si tehdy s mou nejlepší kamarádkou Janou Laňkovou vyrobily náhradu. Koupily jsme si /tehdy běžně k dostání/ gumové, duhově zbarvené míčky, velikosti tenisáku. Ty jsme propíchly zavíracím špendlíkem a zároveň jím protáhly prádlovou gumu. Míček představoval rozverného, skákajícího pejska a guma byla vodítko. Jen štěkat jsme musely samy. Když jsem letos na dovolené v Chorvatsku viděla na stáncích prodávat barevné gumové míčky protažené gumou a posléze i děti hrající si s touto hračkou na ulicích, povzdechla jsem si: “ Škoda, že jsme tehdy s Janou Laňkovou nevěděly, co je to Patentní úřad“.
Jako správný tatínek i já se moc rád zapojím a zkusím štěstíčko ve vaší soutěži. Jako malý kluk jsem měl plno vysněných hraček. Ale moje největší tehdy bylo mít velké auto na ovládání jako měl můj nejlepší kamarád. Auto jsem si tak moc přál, že jsem se snažil být celý rok hodný. Byla to hrozná makačka, protože jsem dělal za mladých let samé lotroviny. Celkem se mi to dařilo. Už se blížila zima a s ní i vytoužené Vánoce a já pomalu začal šmejdit, jestli auto dostanu a najednou jsem ho jeden den ve skříni hluboko uvnitř spatřil. Chodil jsem se na něj dívat potajmu a těšil se, jak s ním budu drandit chodníky. Nebylo mně, ale autíčko přáno. Byla doba, kdy se těžko sháněla vánoční kolekce na stromeček a můj starší brácha celé dvě kolekce snědl po tajmu při učení. Hrozně se bál a jelikož to byl hodný, šikovný a pravdomluvný chlapec, který nikdy nelže. A brácha se bál tak to svedl na mě. Táta se tak hrozně naštval, tak jsem ho snad už nikdy nezažil. A vztekle vyhrabal schovanou krabici ze skříně. Ukázal mi jí a nejdříve se chystal, že auto rozmlátí a rozdupe, ale maminka zasáhla a řekla, že by to byla škoda a auto darovali nejlepšímu kamarádovi tatínka. Bohužel jeho chlapeček byl skoro jediný můj největší nepřítel. A ten se bohužel těšil pod stromečkem s nejlepším dárkem pod sluncem – mým autíčkem. Autíčko jsem obrečel a bráchu celé vánoce a delší čas nesnášel. Bratr se přiznal až před dvěma lety rodičům. Ti z toho byli udivení a táta moc smutný. Ale zeptal se mě jestli ho nechci ještě koupit- to potěšilo?
Krásný den! Moc, ale přímo ukrutně moc jsem toužila po tamagotchi..Moje sestřenka měla příbuzné v Americe a přes oceán se k ní dostaly přímo dva kousky. Ty nejvymazlenější tamagotchi, o jakých se nám v naší malé zemičce ani nesnilo. Já jsem si tedy tehdy nechávala zdát i o nějakém prachobyčejném, ve kterém bych se nestarala o překrásného duhového jednorožce, ale s pokorou bych venčila a krmila i českého Alíka. Ale asi jsem, tehdy ještě, neuměla dostatečně prudit, nebo byli rodiče nadstandartně odolní. Každopádně časem mé žádosti o krásnou malou bytost, se kterou bych si mohla hrát, usínat s ní pod nadýchanou peřinou a krmit ji vybranými dobrotami pochopili po svém a chtěli mi tedy pořídit sourozence..Ti dospěláci, nikdy nic nepochopí, jak to dítě myslí!:) Dneska předpokládám, že si to samé o mně myslí náš tříletý synek 🙂
